S poslancem TOP 09 a místopředsedou sněmovního rozpočtového výboru Milošem Novým jsme mluvili o inflaci, o sociální politice vlády anebo o tom, jak se do budoucna vyhnout obstrukcím ve sněmovně. Podle něj je potřeba hovořit o tom, co označuje za přívětivou tvář sociální politiky. „S tím mimo jiné souvisí, že musí být odstraněny všechny byrokratické překážky, které dnes znemožňují mnoha domácnostem, aby o dávky, na které mají nárok, žádaly v nějakém komfortním režimu,“ vysvětluje.
Umíte si představit, že by lidé na podzim platili za zálohy na plyn třeba pět nebo deset tisíc měsíčně?
U určité vrstvy obyvatel si to představit dokážu. To znamená, že u velmi bohatých a u těch, kteří patří k vyšší střední vrstvě. Je to ale samozřejmě naprosto nemyslitelné u nejchudších, a také u těch, kteří patří mezi nižší střední vrstvu. Dopředu ale říkám, že nejsem přívržencem – pokud jde o pomoc lidem – nějakých plošných opatření, protože cenové regulace vždy vedou k nedostatku.
A nedostatek se v minulosti v rámci centrálně plánované ekonomiky, kterou jsme tady měli před listopadem roku 1989, kdy ceny byly pod cenami rovnovážnými, tak jak se s nimi počítá v ekonomice tržní, projevoval formou tzv. potlačené inflace. Výsledkem byl nejen nedostatek, ale také třeba podpultový prodej, úplatky, pořadníky, přídělový systém a podobně. A to je pro mě naprosto nepřijatelné.
Takže závěr je takový, že sociální pomoc musí mířit na ty, kteří ji skutečně potřebují. A samozřejmě je pak potřeba hovořit o tom, co bych nazval přívětivou tváří sociální politiky, a s tím mimo jiné souvisí, že musí být odstraněny všechny byrokratické překážky, které dnes znemožňují mnoha domácnostem, aby o dávky, na které mají nárok, žádaly v nějakém komfortním režimu. Není zkrátka možné, aby bylo potřeba na vyplnění nějakých webových formulářů mít téměř dvě vysoké školy.
Těsně před naším rozhovorem jsem se díval na vládní web Deštník proti drahotě, a první, co mne napadlo, bylo, zda to nemůže nějak diskriminovat lidi, kteří se běžně nepohybují na internetu, typicky penzisty…
Přesně tak, toto je počin, který jde správným směrem, sám mám téměř devadesátiletou tchýni, na kterou to sice necílí, ale vím, na co narážíte. A odpověď mám jednoduchou: velkou roli tady hraje rodina, ostatně v minulosti to tak vždy bylo, rodina si prostě pomáhala. A pokud nemají být starší lidé ponecháni napospas, musí jim mimo jiné pomoct jejich děti a vnoučata. Jsou totiž situace, ve kterých stát rodinu nahradit nemůže. A ani to neumí.
Celý rozhovor si můžete přečíst zde.