Miloš Nový: Věřím, že v roce 2030 budeme mít euro. Realita i odpůrcům ukáže, že jinak to nejde

Eurobarometr dělá různá šetření a hovoří se o tom, že příznivců eura je asi jedna třetina až čtyřicet procent. Já sám učím na vysoké škole a vždy jsem alespoň jednu přednášku euru věnoval. Když jsem se stal poslancem, začali jsme pořádat různé akce – nyní jako TOP 09 v rámci projektu Myslíme na budoucnost jezdíme do krajských měst. O euru hovořím zejména na středních školách. Takových povídání jsem měl již řádově desítky. Musím říci, že je to o tom, že se začíná s určitou nedůvěrou, protože naše veřejnost byla nějakým směrem dlouhodobě masírovaná. Na konci pak vidím posun, ne v tom smyslu, že by domů odcházeli „eurohujeři“, ale lidé, kteří přemýšlí o tom, jestli na tom euru přeci jenom něco není. Řadu mýtů se daří rozptýlit, což považuji za velice důležité.

Co mezi tyto mýty patří, jaké jsou největší obavy z přijetí eura?

Je to několik okruhů. Například Miloš Zeman, který se pasoval do role Evropana, což byla jen póza, velmi často tvrdil, že vstupem do eurozóny převezmeme řecké dluhy, které pak budeme platit. Je ovšem důležité si uvědomit, že Řecko nedostávalo dary, ale půjčky, které byly navíc hodně podmíněny bolestnými reformami. Řekové je prostě museli provádět. Kdybychom v současné době nepočítali splátky obrovských úroků, které mají, je Řecko v rozpočtovém přebytku, právě díky těmto reformám. Pravdou je, že u některých půjček byly prodlouženy doby splatnosti, takže se samozřejmě nějaké ztráty objeví. Další okruh, který v podstatě padl, bylo tvrzení, že koruna na rozdíl od eura nás může ochránit před inflací. Samostatná monetární politika je navíc stejně jen iluzí, protože jsme součástí globalizované Evropy. 

Pokud ale říkáte, že příznivců přijetí eura může být ke čtyřiceti procentům, rozhodně se nedá říci, že by mezi těmi šedesáti procenty byli výhradní a vyhranění odpůrci evropské měny, je to tak?

Samozřejmě, mnozí lidé jsou prostě vlažní nebo nemají jasno. Projevuje se tu ovšem těch deset a více let Václava Klause, zejména z doby jeho prezidentství. Do toho navíc přišla světová ekonomická krize, během níž měly problémy všechny evropské ekonomiky, ale na eurozónu byla nejvíce upřena pozornost. V takové chvíli si mnoho lidí, kteří uznávali Klausovu ekonomickou erudici, utvořilo názor, který mají dodnes. To je, řekl bych, jeden z důležitých faktorů: Češi byli dlouhodobě masírovaní tím, že euro je špatné. Oni byli ostatně masírovaní i tím, že špatná je Evropská unie a že jsme bohatí navzdory našemu členství v ní. Je ovšem zásadní opakovat, že to není pravda, že bohatneme díky tomu členství.

Debatujete o euru i s vašimi kolegy s ODS, tedy z koalice SPOLU?

Ano, debatuji s nimi. Samozřejmě jsou tam lidé stále přesvědčení o tom, že euro je špatné. Ale v individuálních debatách s mnohými členy ODS docházíme i k tomu, že proti společné evropské měně nemají nic. Řekl bych, že všechno není takové, jak to na první pohled vypadá, a mnohde se to láme, třeba i díky pozici České národní banky. Všichni totiž vidíme spontánní euroizaci, firmy mají úvěry v eurech, a proto jsou možnosti samostatné monetární politiky značně omezené. Řada bývalých odpůrců eura dnes připouští alespoň to, že euro je ekonomicky neutrální. Ačkoli já jsem přesvědčen o tom, že euro pomůže vždycky, toto je z mého pohledu velký posun. I kdybychom ale přijali to, že ekonomicky to bude neutrální, je zde rozměr politický, tedy euro jako symbol evropské sounáležitosti. Tento parametr je jasně pozitivní. Pak už není co řešit.

Pokud by i ve vládě nakonec zavládla shoda na tom, že bychom euro měli přijmout, kdy je podle vás reálný termín pro tento krok?

Vláda do konce volebního období určitě neřekne, že euro přijmeme, protože existuje gentlemanská dohoda, že věci, které nás rozdělují, takto řešit nebudeme. Pokud by ale existovala neformální shoda a vyhráli jsme příští volby, což věřím, že se stane, mohli bychom v roce 2025 vstoupit do systému ERM II. Tam bychom byli dva roky, tedy do roku 2027. Další rok by trvalo vyhodnocování ostatních kritérií ze strany Evropské komise. Úplně nejbližší termín by teoreticky mohl být 2028, ale realisticky bych to viděl na rok 2029, 2030. To je reálné.

Nemyslíte si, že na názorový posun může mít vliv i to, že do eurozóny vstoupily a chtějí vstoupit státy, které se staly členy Evropské unie později než my? Třeba Chorvatsko?

Určitě. Chorvatsko je důležitý symbol, protože tam Češi jezdí nejvíc. To nám hodně pomůže, stejně jako paradoxně vystoupení Velké Británie z EU. Protože ti, jak já říkám, „korunohujeři“ často měli v Británii svého spojence. Takže i to je důležitý faktor. Vidíme také zájem Bulharska a Rumunska, takže se klidně může stát, že všichni budou v eurozóně, jen Češi, Maďaři a Poláci nikoli.

Když zmiňujeme Chorvatsko, jakou roli hraje obava z případného zdražování?

To je bezpochyby také jedna z obav lidí. Ovšem není to pravda, což dokládají statistická čísla. Nejde o pocity a dojmy, ale tvrdá data. Nicméně je pravdou, že existuje to, čemu se říká vnímaná inflace, tedy něco jako pocitová teplota. Obrazně řečeno například hospodyňku, která na trhu nakupuje cibuli, mrkev, brambory a pozoruje růst jejich ceny, vůbec nezajímá, že klesá cena lokomotiv. Jinými slovy, i když inflace podle statistiků může být teoreticky nulová, ona ten pocit nemá. Nebo bych uvedl jiný faktor, který se objevil v Německu, kde euro překřtili na teuro. Často tam slyšíte, že pivo na Oktoberfestu stálo dvě marky, kdežto dnes v eurech je to pět marek a více. Jenže cena dvě marky byla třeba v roce 1995, ke zdražení by stejně došlo, ale ti Němci stále nostalgicky vzpomínají na dvě marky. A třeba na Slovensku se ukázalo, že přechod na euro inflaci nevyvolal. Robert Fico tehdy hrozil slovenským obchodníkům drastickými tresty, pokud novou měnu zneužijí k růstu cen. My jsme to považovali za zbytečné, protože při přechodu na euro musí půl roku platit dualita cen a všude musí být ceny uvedeny v původní měně, ale i v eurech. Realita ale ukázala, že Fico udělal dobře. Naopak v Chorvatsku cenová hladina vylétla, ale protiargumentem je, že u nás ceny šly nahoru a žádné euro nemáme. Roli hraje i třeba konkurenční prostředí v dané zemi.

Je tedy důležité hlídat, aby situaci někdo nevyužil k nesmyslnému zdražení, je to tak?

Ano. Zvyšování cen ale u nás vidíme, a to máme korunu, takže o euru to opravdu není. Zmiňovaná dualita cen je velice důležitá a lidé si ceny musí hlídat. 

Jak byste laikovi vysvětlil, v čem je vlastně euro výhodné?

O to se právě snažím zejména při svých přednáškách. Ty vždycky začínám tím, že studentům připomínám, proč se v Evropě rozběhly integrační procesy: že šlo o snahu otců zakladatelů, aby se neopakovaly válečné hrůzy první poloviny 20. století. Pak jsou ale konkrétní příklady. Tak třeba export. Plzeňský Prazdroj vyrobí jedno pivo, prodá je v Německu a dostane jedno euro. To se musí přeměnit na koruny. Když bude kurz 25 korun za euro, má v případě nákladů 20 korun firma pětikorunový zisk. Když Česká národní banka oslabí kurz na 28 korun, Plzeňský Prazdroj má zisk osm korun. To se exportérům líbí. Když ale naopak koruna posílí, dochází naopak ke ztrátám. A právě eliminace kurzových zisků a ztrát je jednou z výhod eura. Dalším dobrým příkladem jsou mzdy. Typický Čech, který dostane 25 tisíc korun, má v případě kurzu 25 korun za euro možnost vyměnit své peníze za tisíc eur. Pokud chce jet nakupovat do Rakouska, je spokojený. Pokud ale koruna oslabí, bude to třeba jen 893 euro a tento člověk si toho koupí méně. Takže zchudl. I proto by bylo dobré, kdybychom dnes měli možnost v rámci tzv. spontánní euroizace dohodnout si se zaměstnavateli, aby nám mzdy chodily v eurech. Pak bychom v případě oslabení koruny nechudli.

Právě mzdy jsou ale také častým argumentem spíše proti euru.

To je pravda. Vidím to i ve svém okolí, zejména u lidí v důchodovém věku. Říkají mi, že pokud si přepočítají svůj důchod na euro, dostanou třeba 500. „A to budu ve srovnání s Němci nebo Rakušany úplný chudák!“ zaznívá od nich. Ano, je pravda, že to není vysoká částka. Ale vždyť i v korunách jsme chudší, jen to tak člověk jasně nevidí. Důležité je, že při přechodu na euro kupní síla zůstane stejná, neboť ve stejném poměru budou přepočítány nejen mzdy a starobní důchody, ale také ceny. Reálně přechodem na euro nikdo nezchudne.

Ještě jsme nezmínili nacionalismus, který v lásce k vlastní měně hraje roli. A zdá se, že tyto tendence zase rostou. Cítíte to také?

To je, řekl bych, souboj mezi racionalitou a emocemi. Já mám emocionálně také korunu rád a naše bankovky se mi líbí, ačkoli jsem příznivec eura. 

Věříte tomu, že v roce 2030 budeme mít euro?

Ano, věřím tomu. Myslím si, že právě ta spontánní euroizace a ekonomická realita nakonec i odpůrce společné měny donutí k tomu, aby toto rozhodnutí respektovali. Závisí to ale na mnoha věcech, uvidíme, jaká bude mezinárodní situace, jak to bude s uprchlickou vlnou, s Izraelem, s válkou na Ukrajině. I to ale může paradoxně přispět k tomu, že se semkneme. Myslím si, že Ukrajina mnoha lidem otevřela oči. A nakonec i pandemie. Kdyby nebylo Evropské unie, my s naší ekonomickou silou bychom byli poslední, kdo by se očkoval. Umírali bychom a čekali poslední v řadě. A takhle jsme všichni byli na jedné startovní čáře. Řešení musí být celoevropská. A proto děláme naše výjezdy, my budeme dříve či později splňovat kritéria pro přijetí eura. A tak bychom měli být připraveni.